Historie letního dětského tábora UK-FTVS (dále jen LDT nebo tábor) je nedílně spjata s vývojem a budováním střediska FTVS u Stráže nad Nežárkou. Tábor, jako takový, stál původně až u Nežárky a na jejím druhém břehu. Místo objevil prof. Bohuslav Sýkora (učitel katedry sportů a pobytu v přírodě - KSPP, později děkan fakulty a ještě později prorektor Univerzity Karlovy), přezdívaný "Kanár", když se skupinou studentů sjížděl - místo tradiční Lužnice - počátkem šedesátých let (minulého století) Nežárku. Význam této plavby nespočíval ani tak ve zjištění, že Nežárka je sice romantická, ale k vodní turistice "otravná" řeka (co cca 500 metrů, to jez - navíc nesjízdný), jako v nalezení vhodného místa pro táboření u starého, polorozbořeného mlýna "U Skalníků". Tábořiště se nacházelo zhruba 300 metrů pod mlýnem na stejné (levé) straně řeky.
Hned o jeden či o dva roky později, v roce 1962, se uskutečnil "nultý" (vysvětlíme dále) ročník LDT. Zásluhu na tom měla parta několika učitelů FTVS, kteří si řekli, že místo, které v malebném prostředí Jižních Čech objevil Kanár, využijí ve prospěch dětí. Zakoupili se stany, tj. kovové konstrukce a celty (mnohé ze zmíněných konstrukcí se používají dodnes), pronajali se prostory mlýna, kde se vařilo v polní kuchyni, postavila se polní ošetřovna, jeden "volný stan" byl vyhrazen administrativním úkonům tábora (rozuměj: byl v něm psací stroj a halda papírů), sehnali se děti a vedoucí... Začala se psát historie LDT.
Vzpomínky prvních účastníků LDT jsou spjaté s nadšením a s pohodou: nádherná příroda, spousta aktivit na řece, rybnících, v lese, na loukách, výlety, přátelství, táborové lásky, táborové ohně, "bojovky", písně oddílů. Prostě co příroda, co atmosféra "pohraničí" a tehdejší doba nabídly. Málokdo však dnes už ví, že první táborníci se také museli přímo podílet na chodu tábora. S károu se každý den jezdilo nakupovat k Martě do potravin na náměstí ve Stráži. Někdy se to neobešlo bez tragikomických příhod. Jednou např. přivezla skupina táborníků kuchařkám do tábora už hotový "polotovar", když se jim na lesní cestě podařilo vyvalit celý nákup mouky, vajec, mléka a dalších ingrediencí. Jak píše klasik: "To bylo radosti!" Ale všichni potom, nějak samozřejmě, přehlíželi, že v ovocných knedlících k obědu jsou nejenom švestky, ale také notná dávka kalcia ve zvlášť vydařeném křupavém stavu.
Pro pitnou vodu se zase jezdilo s konvemi od mléka ke studánce zhruba půl kilometru proti proudu Nežárky. Mytí ešusů zajišťovala pro změnu služba, když celý den topila pod obrovským kotlem s vodou. Nikdo si však nestěžoval, tábor byl jednou velkou rodinou. A cena pobytu (na dvacetidenním táboře)? Dnes to zní neuvěřitelně (ale už tenkrát mnozí z rodičů lamentovali): 130,- Kč a 90,- Kč (pro děti zaměstnanců FTVS).
V následujících ročnících se tábor pomalu ale jistě stěhoval na druhou stranu řeky a "na kopec", jak se původně říkalo místu, kde fakulta ještě v témž roce (1962) na podzim zakoupila polorozbořený statek, dnes zvaný "Ovčín". Stanové městečko se postupně přesunovalo na dnešní stranu Nežárky, jakkoli první ročníky "stěhování" byly příznačné lávkou propojující oba břehy. Tato lávka (už dávno neexistuje) se v té době stala symbolem tábora. Dokumentem toho může být i říkanka, kterou při závěrečném táboráku jednoho z těchto ročníků předvedl unisono nejmenší oddíl chlapců: "Neběhejte přes mostík, přijde na vás Kučeřík". (MUDr. Kučera byl jedním z prvních doktorů, kteří zajišťovali lékařskou péči na táboře. Přesné zdůvodnění původu básničky se však nedochovalo. Lze se jenom domnívat, že doktor nelibě nesl hluk vydávaný dupotem nohou při běhu dětí přes lávku).
Rovněž hospodářské zázemí tábora se stěhovalo na kopec ke statku, který se začal intenzivně předělávat. Obrovskou zásluhu na této přestavbě měli učitelé a studenti FTVS. Pod vedením "Kadavky" (pana Jaroslava Kadavého) svépomocí - jak jinak v té době - dali dohromady zázemí, které fakultě slouží k výukovým a rekreačním účelům dodnes.
S přestavbou statku v té době je spojena i kultivace okolí. Z původního bažinatého terénu, který se táhl od pole až k lesu, se postupně staly louky, hřiště a prostory vhodné ke stavbě stanů. Činnost na táboře se tak mohla obohatit o další aktivity - basketbal, volejbal, přehazovanou softball, cvičení s hudbou v přírodě apod.
Druhá polovina sedmdesátých a začátek osmdesátých let byla ve středisku poznamenána stavbou chatek. Kdosi se usmyslel, a nakonec se to schválilo, že tzv. outdoor activities potřebují ke své realizaci větší pohodlí účastníků, než jaké jim skýtá ubytování ve stanech. To už se psalo období, kdy se středisko plně využívalo nejen pro letní činnost dětí na táboře, ale také v rámci studijních záležitostí katedry sportů a pobytu v přírodě a katedry branné výchovy. To období je charakteristické hledáním identity střediska ale také tím, co PhDr. Jaroslav Cihlář (vynikající cyklista, reprezentant v cyklistice a učitel na KSH FTVS) označil příznačně: "Cochcárana". Příkladem budiž skutečnost, že tehdejší (nejmenovaný) tajemník fakulty rozdal a rozprodal více než polovinu stanů (aniž by ovšem cokoli sdělil vedení tábora) s odůvodněním, že kapacita ubytování v chatkách je plně dostačující. Stálo velké úsilí PaedDr. Vladimíra Roubíčka, doc. Vráti Svatoně a doc. Evy Čáslavové (tehdejšího vedení tábora), aby zachránili alespoň polovinu z původního počtu padesáti konstrukcí.
I přes tyto těžkosti (a některé další) tábor nadále rozvíjel svůj charakter, zaměření a svoji jedinečnou atmosféru. Většina dětí se ráda a opakovaně vracela; byly a jsou mezi nimi i takové, které tábor absolvovaly v plném rozsahu věkového určení (6, 7 - 15 let) a později působily jako praktikanti i jako vedoucí. Na druhou stranu bylo zřejmé, že některým účastníkům tábor a jeho zaměření nevyhovuje. Tak např. v roce 1991 se uzavřela smlouva s jistým pražským interhotelem a děti zaměstnanců (bylo jich asi deset) tohoto zařízení odjížděly z tábora vysloveně otrávené. Myslely si totiž, že je rodiče posílají opalovat se na "italské" či "španělské" pláže. O tom ale rozhodně LDT nebyl, není a bude-li existovat, tak ani nebude.
To už se také začala psát "novodobá" historie tábora.
Program tábora vždy odpovídal zaměření FTVS a tak hlavní programovou náplní byly zejména sportovní a turistické činnosti. Hned od počátku se však dbalo na to, aby realizace těchto činností respektovala specifika různých věkových kategorií dětí. Druhým požadavkem, zdůrazňovaným od prvních ročníků tábora, byla pestrost a pochopitelně - prevence bezpečnosti. Co se týká pestrosti, využívala se taková nabídka aktivit, které umožňovalo prostředí. Zpočátku, když byl tábor odkázán jenom na přírodní scenérii, se hodně chodilo na výlety, nejstarší oddíly chlapců a dívek měly delší putování (třeba se jelo na pramicích z tábora po Nežárce a potom i po Lužnici až do Bechyně či na soutok s Vltavou), hrály se různé hry v lese, vyvádělo se u rybníků, u Nežárky, na loukách.
Tradiční činností, provázanou s táborem celou historií jeho ročníků, je pádlování, a to na různých typech lodí - kanoe, kajaky, gumové čluny, pramice (dříve dřevěné, dnes laminátové).
V pozdějších ročnících, jakmile se už tábor plně přestěhoval do střediska a jakmile byly k dispozici hřiště i stále se lepšící vybavenost, se program mohl rozšířit. Spolupráce s KSPP zavedla do tábora orientační závody a různé hry v přírodě, Olda Zděnovec (z katedry branné výchovy) pěstoval s dětmi radiově-orientační soutěže, začal se hrát basketbal, kopaná, softball, volejbal či přehazovaná; Vráťa Svatoň pěstoval s dětmi gymnastiku "pod širým nebem", cvičil s dětmi na hudbu; ještě později - pod vedením Jitky Vinduškové a Petra Krátkého - se začaly zařazovat prvky atletické průpravy.
Co se týká bezpečnosti a její prevence, dlužno na tomto místě předeslat, že se nikdy nikomu nic vážného nestalo, jakkoli k běžným úrazům, doprovázeným četné pohybové aktivity, prostě - a to nezakrýváme - sem tam docházelo. Z vážnějších, někdy - s odstupem času - i humorně podbarvených případů, se vedení tábora vždy dokázalo poučit. Tak např. koncem šedesátých let, kdy do programu LDT vstoupil "výkřik módy" v podobě orientačních běhů, se hned uskutečnila AKCE: všichni účastníci tábora vytvořili podle pokynů tříčlenná družstva, každé dostalo slepou mapu se zakreslenými kontrolami a buzolu. Start v tří minutových intervalech ihned po snídani. Trať vedla zhruba v okruhu dvou kilometrů od střediska a měřila celkem 6 km. Předpokládalo se, že děti budou do oběda zpátky... Výsledek!? Poslední tříčlennou hlídku přivezla do tábora veřejná bezpečnost (tenkrát) odněkud od Suchdola nad Lužnicí v půl jedenácté v noci. Děti si však ponejvíc libovaly, že se svezly "Volhou" a ještě k tomu s majáčkem.
Je pochopitelné, že program a jeho realizace prošly v odkazech na historii LDT mnoha změnami a peripetiemi. V současnosti se tábor drží osvědčeného modelu, který v podstatě vzniknul koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let "za panování" Vládi Roubíčka (přezdívaného "Šroubek"), Vráti Svatoně a Evy Čáslavové. Jde o to, že první "seznamovací" týden je věnován hlavně aktivitám v táboře a v jeho okolí. Součástí jsou však i jednodenní výlety - pěšky, na kolech, různými dopravními prostředky nebo kombinovaně - po pamětihodnostech a po přírodních krásách Jindřichohradecka a Třeboňska.
Druhý týden probíhá ve znamení putování. Oddíly nejstarších účastníků mají akci - jak se sluší a patří na "ostřílené borce" - nejtěžší, nejdelší a zároveň asi nejzajímavější. Je propojena s jízdou na kolech, plavbou po řece na kanoích a s pěší turistikou.
Mladší oddíly chodí pěšky asi 12 km (úplně nejmenším oddílům zkracujeme vzdálenost jízdou auty) k jednomu z nejkrásnějších rybníků zvanému Holná (s ostrůvkem Naxos). Tam si postaví stany, vaří si na ohni nebo v "Sítňáku" jídla, která si objednaly, starají se o sebe a dokazují, že to dokážou.
V třetí a poslední části pobytu dětí na táboře se uskutečňují táborové olympijské hry (TOH). Je to pýcha LDT, jakkoli námět - a to nikdy nezakrýváme - k této tradiční činnosti a k vrcholu tábora převzalo jeho první vedení z podobné instituce, kterou pro děti organizoval a stále ještě pořádá rektorát Univerzity Karlovy v Albeři u rybníku Osika (rovněž v Jižních Čechách).
Nemíníme zevrubně popisovat smysl a náplň TOH, které nechyběly ani na jednom LDT a které pochopitelně prošly rovněž v průběhu let mnoha změnami. Děláme to na jiném místě těchto webových stránek. Nicméně dlužíme čtenářům vysvětlení ohledně "nultého" ročníku tábora. Vysvětlení je však víc než prozaické. V roce 1979, když se vedoucím stal Vladimír Roubíček, byla ustanovena funkce tělovýchovného a sportovního instruktora, jehož hlavní náplní se stala právě organizace a příprava TOH. Tehdy si také vedení tábora řeklo, že by bylo výhodné zmapovat počet uskutečněných táborů a na základě toho určit i přehled uskutečněných TOH. To, že se TOH pořádaly v každém ročníku LDT, jsme věděli od ing. Jiřiny Velenské (rozené Librové), která se zúčastnila všech táborů od začátku (a dodnes účastní - jako hospodářka). V původní retrospekci jsme se však "sekli" o jeden ročník a tato pravda vyšla najevo až o několik let později, když jsme dělali novou "historickou" revizi LDT. To už však byl přehled TOH "oficiálně" a delší dobu uváděn. Proto jsme se rozhodli vlastně první ročník tábora a TOH v roce 1962 předkládat jako nultý. Snad nám historici prominou.
Svého času Vráťa Svatoň, bývalý hlavní vedoucí LDT, pronesl, že "vedení tábora je mozkem a vedoucí oddílů s praktikanty páteří tábora". Nelze než souhlasit. Avšak ve stručném "historickém" výčtu není možné individuálně jmenovat všechny ty, kteří se "nějak" podíleli na realizaci a kteří - zcela bezpochyby - přispívali jak ke zdárnému průběhu jednotlivých ročníků LDT, tak k udržení jeho kontinuity. Proto za význačnými a uváděnými jmény toliko "mozku" hledejme i desítky anonym, jejichž zásluha a podíl jsou v tomto směru stejně patrné a neméně významné.
Šéfové táborů byli vždy učitelé FTVS. Zpravidla pracovali ve dvojicích, tj. jeden jako hlavní vedoucí a druhý jako jeho zástupce. Na nich také ležela obrovská tíha zodpovědnosti za přípravu, organizaci a personální obsazení LDT. Historie tábora je tak nedílně spjatá především se jmény osob a osobností FTVS, které tábor vedly delší dobu, resp. v několika ročnících.
Prvním vedoucím LDT byl a za zakladatele TOH je považován (jména dále uvádíme bez titulů) Emil Velenský, učitel katedry sportovních her (KSH), mistr Evropy v basketbalu z roku 1946, vicemistr z roku 1947, trenér družstev všech výkonnostních úrovní, vynikající odborník v oblasti teorie a didaktiky basketbalu. Na táboře spolupracoval zejména s Oldřichem Ondřejem, rovněž učitelem KSH. "Emča", "Véla" vedl tábor v letech 1962-1964, v roce 1967 a v letech 1970-1975 (celkem 10x). Jeho hlavní krédo "udělat vše pro spokojenost dětí" se předávalo dál a je hlavní myšlenkou dodnes.
V letech 1976-1978 (celkem 3x) vedli tábor "braňáci", tj. učitelé z katedry branné výchovy. Hlavním vedoucím byl Evžen Švanda, zástupcem Petr Hanousek. Program tábora obohatili o různé a dětmi oblíbené branné prvky - střelba ze vzduchovky, z malorážky, "hon na lišku", individuálně i týmově pojaté hry s brannými prvky.
Roky 1979-1994 jsou nedílně spojeny se jmény Vladimíra Roubíčka, Vráti Svatoně a Evy Čáslavové. Vladimír Roubíček, učitel na katedře úpolů, řídil tábor celkem 7x (1979-1985). Jeho svérázné uvažování a vystupování, včetně pověstné "Rakety", z něho udělaly vpravdě nesmrtelnou a oblíbenou figuru tábora.
Vráťa Svatoň, učitel katedry gymnastiky, její dlouholetý vedoucí, v pozdější době náčelník ČOS, vynikající odborník v oblasti rekreační gymnastiky a didaktiky TV na školách i v zájmově rekreačních útvarech, spoluautor několika spartakiádních skladeb pro muže, člověk "nekonečných" aktivit, vykonával funkci vedoucího tábora, společně s Evou Čáslavovou - jakožto jeho zástupkyní, v letech 1986-1994 (celkem 9x). Oba vytvořili programovou koncepci, která je s mírnými modifikacemi akceptována pro tábor i v dnešní době.
V současnosti, od roku 1995, vede tábor Michael Velenský (KSH) a Petr Krátký (katedra atletiky) ve spolupráci se zástupkyní partnerské organizace (HOBBY centrum v Praze 4) Jiřkou Velenskou. Ta vykonává na táboře funkci hospodářky.
Ve výčtu dalších pracovníků tábora by kromě "mozku" neměla chybět alespoň některá jména osob, jejichž práce na táboře dlouhodobě souvisí s jeho hospodařením, vařením a lékařskou péčí o děti (mnohdy i o vedoucí). Chceme připomenout především manžele Oldřicha a Kateřinu Širmarovi, kteří v LDT působili hned od začátku a potom bezmála plných dvacet let. Olda Širmar jako správce střediska a hospodář, jeho žena Katka jako vynikající kuchařka. V tomto směru jejich následovníci - manželé Luboš a Libuše Foučkovi, paní Marie Přílepková (kuchařka ze Stráže), Václav Vopěnka z Prahy ("omáčkový král" - měl navařeno na celý den už v pět ráno) a další. V současnosti - "eurokuchaři" z "eurokuchyně" - Jarda a Naďa Matuškovi.
Za lékařskou péči - titulovaní doktoři (docenti) Linc, Kučera, Kvapilík, Kyralová, Bělská a v současnosti - Jana Psottová. Za sestřičky - alespoň paní Babánková. Její léčebné postupy, typu "poď sem a votevři tlamu", byly ve své době natolik famózní a efektivní, že po několika dnech na táboře byli všichni účastníci raději zdraví. Pozor! To není míněno v pejorativním slova smyslu.
Poznámka: Všem jmenovaným i nejmenovaným patří velké uznání a obdiv. Díky nim se tábor pořádá dodnes. Bohužel, čas je neúprosný a mnozí z nich už nejsou naživu. První z velikánů, který odešel, byl Vladimír Roubíček. Na jeho počest se od roku 1986 uskutečňuje poslední disciplina TOH - Memoriál dr. Vladimíra Roubíčka. Jde o přespolní běh ("kros") na delší a podle věkových kategorií odstupňovanou vzdálenost. A protože - domníváme se - není možné všechny soutěže TOH realizovat jako memoriály, symbolicky si tím připomínáme i jména dalších osobností, které již nejsou mezi námi. IN MEMORIAM.
Dosavadní historie tábora napsala odkaz s puncem tradice a s povědomím více než čtyř generací účastníků. Tábor však nemůže žít pouze z podstaty této tradice a snaží se v maximálně možné míře respektovat i to, co přináší současnost. Není toho málo s čím se v dobrém, ale i v tom horším slova smyslu musí vyrovnat. Přesto má stále co nabízet a je plný obecných paradoxů dnešní doby: poskytuje určité pohodlí civilizace, ale i zátěž života v přírodě; vyžaduje samostatnost, ale i podřízenost sociálnímu prostředí; vyvrací soutěživost, ale přesto ji pěstuje; usiluje o skutečné přátelství, jakkoli výchova už skoro tento pojem nezná; nesnáší současnou agresi ješitnosti, šikanování a hrubého vyjadřování a přesto ji nedokáže eliminovat úplně; vychází z tradice, ale stále přináší něco nového; podporuje pořádek, ale v plné míře ho nedosahuje; pobyt je relativně levný, nikoli nejlevnější.
Tábor je určen všem dětem, které se nebojí sportovních a turistických aktivit (nikoli však vrcholově aplikovaných) a které nepovažují za svoji křivdu "se jít ráno vykoupat" do Nežárky nebo do rybníka.
V duchu tradice i současnosti je míněno, aby - snad (!?) - tábor žil dál. LE ROI EST MORT, VIVE LE ROI!